Pardubice přešly roku 1491 do majetku starého a zámožného rodu Pernštejnů a od roku 1492 se staly jejich residenčním městem. Zboží a jmění Viléma z Pernštejna záhy převýšilo trojnásobně majetek pánů z Rožmberka, takže byl kdykoli schopen finančně podporovat i krále, kterého také v roce 1497 na svém pardubickém panství hostil. Zároveň byl pan Vilém nejen dobrý hospodář, ale i člověk zřejmě širokého rozhledu, nábožensky snášenlivý a humanistického vzdělání. Sám také dokonce dal pro své syny sepsat naučné knihy, později vydané tiskem. Velkoryse se ujal i svého dalšího záměru - vybudování rodinného sídla.
Vilém z Pernštejna přišel na pardubické panství jako zkušený stavebník. Pardubicko nepředstavovalo jeho jedinou akci, takže mohl dostatečně vybavenou stavební huť podle potřeby aktuálně přesouvat z jednoho místa na druhé. Vilém nestavěl v Pardubicích jen své sídlo a opevnění, ale v duchu svých záměrů přistoupil současně k radikální přestavbě města. Podstatně se začal zvyšovat počet obyvatel a tudíž se měnila i sociální a hospodářská struktura Pardubic. Ruku v ruce s tím probíhala i proměna půdorysu a architektonické podoby města.
Někdy v průběhu první poloviny roku 1506 sepisoval vrchnostenský písař urbář panství. Z něho můžeme poprvé v historii města vyčíst, kolik zde bylo tehdy domů a z toho nepřímo usuzovat na jeho velikost. V uvedeném roce stálo ve městě "v hradbách" 69 domů. Ještě v průběhu roku 1506 a 1507 přibylo ve městě 15 nových domů a město tak dosáhlo počtu 84 domů. V průběhu takové výstavby se významným způsobem změnil i celkový půdorys města. Těžko pomyslet, že by Vilém z Pernštejna v tomto případě připustil naprostou živelnost. Od počátku zde musela působit představa o budoucím charakteru města, odpovídající Vilémovým záměrům na pardubickém panství. Představu o podobě budoucích Pardubic také usměrňovalo zhodnocení terénních a technických možností. Tím vznikla jednak potřeba určité úpravy terénu a zároveň se ohraničoval prostor možné urbanizace.
Celá přestavba města probíhala přitom postupně, nikoli jako jednorázová akce. Proto se muselo přes zásahy do městského půdorysu přece jen vycházet do určité míry z dosavadní dispozice. Svědčí o tom například místně zakřivený a nepravidelný profil většiny ulic nebo excentricky umístěné náměstí. To se neslučovalo s tehdejšími úvahami umělců-architektů, ani s praktickým uspořádáním většiny našich měst.
Podobně se měnila i velikost původních parcel, jak se začaly vyplňovat proluky mezi domy nebo se při novém vyměřování dělily či spojovaly s parcelami původních domů. Rozdíly v šíři parcel byly dvoj- až trojnásobné. Odráželo se zde jak majetkové postavení stavebníků, tak technické i prostorové možnosti jednotlivých etap výstavby města.
Do intenzivního procesu budování "nových Pardubic" zasáhl někdy ve druhé polovině roku 1507 velký požár. Mnoho budov bylo vážně poškozeno nebo téměř zničeno. Zkáza Pardubic, jakkoliv tragická pro jejich obyvatele, se ale na druhé straně stala impulsem nové, ještě velkorysejší výstavby.
Za střed "Nových Pardubic" byl vybrán rynk, na který dal pan Vilém odděliti ze spáleného Arnoštova těžiště 1 jitro a 32 sáhy. Půda na tržišti byla vyrovnána v dokonalou rovinu. Rynk byl vyměřen do nepravidelného obdélníka : SZ strana 128 m, JV strana 131,4 m, SV strana 48,5 m, JZ strana 47,2 m. Ze SV rohu vedla hlavní ulice k zámku, ze SZ rohu vedla ulice podle školy.
V době panování krále Vladislava, kdy bojová technika nabývá zavedením dělostřelby nebývalého pokroku, je nemyslitelné, aby se problematikou zakládání nových měst a zvláště jejich opevněním zabýval sám král. Tuto funkci přebírá královský werkmistr, v našem případě Benedikt Ried (Rejt). Z funkce královského werkmistra, t.j. ve věci opevnění měst, hradů i zámků zástupce krále vyplývá, že všechna opevnění v období 1489-1534 musí být projektem B.Rieda. Je tedy zcela přirozené, že v době požáru se Vilém z Pernštejna obrací právě na něj. Benedikt Ried, který v tomto období není plně vytížen královskými stavebními úkoly, přijímá od Viléma z P. úkol obnovy Pardubic, neboť to pro něj znamená pouze projekční činnost. Ředitelem stavby v Pardubicích se pak stává mistr Paul (Pavel), jeden z Riedových polírů, který po dokončení Pardubic přechází do Loun, opět jako Riedův polír.
V čem tedy spočíval Riedův projekt nových Pardubic? Vilém z Pernštejna nechtěl mít nové městské založení starého středověkého typu, ale chtěl mít město moderní, slohově sice pozdně gotické, ale svou koncepcí již renesanční. Ried, architekt a konstruktér-experimentátor tu tedy dostává příležitost vyzkoušet něco, co v evropském měřítku nemá obdoby, t.j. vybudovat urbanistický celek nákladem jediného fundátora, který pak hotové dílo prodává měšťanům, nebo je přiděluje svým úředníkům.
Charakteristickým znakem jednotné výstavby náměstí a přilehlých ulic je atika na místě druhých pater domů, členěná nikami různých forem, pro každou stranu náměstí odlišnými. Jednotícím znakem jsou i ostění oken, ostění vstupních portálů, římsy a štíty.
Cenným dokumentem pro tuto jednotnou výstavbu Pardubic je oslavná báseň písaře Buriana, která veršem zachycuje jednotně vybudované město v průběhu 8 let. Burianova citace "štítové zmalování" dokazuje, že vše, co bylo nad úrovní stropu prvního patra či podlahy půdy, se nazývalo štítem. Pozdní gotika výraz atika vůbec nezná. U štítů se jedná o zcela novou techniku stavby měst, kdy celá průčelí domů se budují naráz a jinak jsou řešeny štíty bloku, které se stavějí beze spár mezi jednotlivými objekty. Tím se vlastně do naší architektury dostává nový prvek, nazvaný později atika. Pardubice můžeme právem považovat za první pokus tohoto druhu u nás.
Pojem štít, tak jak byl chápán tvůrci jednotné výstavby Pardubic, mění názvosloví všech charakteristických prvků pro jednotnou výstavbu celých bloků. Jednotně řešené průčelí celého bloku je charakterizováno pásy zdiva přízemí, 1.patra, půdy a pásem drobných štítků.
Stavební průzkum třiceti let odkryl zbytky atik, z nichž je možno učinit si představu o celku náměstí a přilehlých ulic. Atiky jednotlivých stran náměstí se liší nejen plasticitou členění, ale také barevným pojetím, které je dozníváním gotické polychromie. Niky radniční strany jsou pestře a bohatě malované figurálními motivy, vyjadřujícími optimistické pojetí tehdejšího života ve městě, niky s motivem slepých oken jsou pak opatřeny namalovanými tabulkami skla, aby budily dojem oken skutečných.
Domy se stavěly podle stejného typu : jednopatrové, se sedlovou střechou šindelového typu. Některá stavení v rynku zabrala šíří dvojitou. Výstavba města probíhala do roku 1505 za ústřední správy hejtmanů Jana Bartošovského z Labouně (1496-1510) a Bohuslava Běškovce z Běškovic (1509-1521). Některé domy s votivní deskou (zdobené rodovým znakem zubra) si ponechal Vilém pro vlastní potřebu - čp.54, 58, 61, 73, 118, 2, 6, 11, 14, 17, 82, 93.
Hledat důkazy o tom, že projektantem byl B.Ried, by však bylo na stavbách zbytečné, neboť nemá mistrovskou značku. Ried však byl královským werkmistrem, králem pasovaný roku 1509 na rytíře s přídomkem Von Piesting, měl rytířský erb se lvem, držícím v pazourech kružidlo. Riedova značka se neobjevuje ani na jeho vrcholném díle, starém královském paláci na Pražském hradě. Riedův projekt jednotného řešení fasád spočívá v tom, že královský werkmistr nakreslil pouze část té či oné strany domů a teprve polír takto jednoduše vyprojektovaný systém atik a štítů na příslušnou stranu rozměřil a nanesl.
Domy se lišily šíří průčelí a tím do jisté míry dispozicí. Na druhé straně se opakoval určitý zobecnělý typ průčelí u všech domů a vytvářel tak iluzi jednotné kulisy fasád, jednoho architektonického celku, byť v detailech individualizovaného. Kamenná ostění oken vycházela z jednoho základního profilu, opakujícího se s drobnými odchylkami u všech domů. To představovalo svým způsobem nejstarší formu sériovosti v dějinách našeho stavitelství a kamenictví, použitou v takovém množství a v tak krátkém časovém úseku. Okna pozdně gotických pardubických domů členily jeden nebo dva kamenné kříže - podle velikosti průčelí a výstavnosti domu. Jednotný profil ostění vycházel z dobového a poměrně často užívaného členění obou oblounů a břitu, protínajících se v rozích a zalomených nad soklem. S tímto typem ostění - snad bychom jej mohli označit přímo za pernštejnský typ - se setkáváme ve městě u všech domů, někdy i ve složitějších kombinacích s rozšířením o další oblouny.
Vstup do domů rámoval kamenný portál, jehož šíře vycházela z velikosti parcely. U větších a honosnějších domů se vyskytují portály takové šíře, která v souladu s potřebou provozování živnosti korespondovala zároveň s dispozicí domů - například v domech čp.15, 16. Ojedinělý je nález použití tvarovek (cihel) na portálu domu čp.78.
Zachované niky na štítech pardubických domů představují svého druhu nejrozsáhlejší soubor nástěnných maleb na měšťanských domech z počátku 16.století, který se ve středoevropském umění dochoval. Největší počet maleb se podařilo objevit na boční fasádě domu čp.77. Nad prvním patrem zde bylo 22 výklenků, vytvořených ve dvou časových etapách, ovšem stylově jednotných. Základní koncepce byla předem určena typem bílých kroužků, malovaných na šedém podkladě. Zajímavá je malířská výzdoba opěrného oblouku mezi domy čp.116 a 81. Plocha průčelí je členěna z obou stran třemi nikami stupňovitě ukončenými. Jejich vnitřní prostor dělí na dvě části vyzděné kříže, vyrůstající shora z mělkých oslích hřbetů. Vyzděné oblouky vytvořily jakýsi baldachýn pro malované postavy - dámy, šaška a rytíře.
Na průčelí domu čp.11 a 12 se podařilo objevit a zachránit zatím největší
počet figurálně malovaných výklenků na jednom domě. Na domě čp.11 se jedná o osm
výklenků ve dvou řadách. Horní řada pěti nik byla komponována k postavě krále.
Postavy dvořanů v dalších nikách vytvářejí dojem průvodu. Dole začíná řadu
ozbrojenec s píkou, dále postava sedícího pijana a postava sv.Kateřiny. Pozadí
maleb tvoří mřížkovaná síť, která je na okraji provázena bílými puntíky. Na domě
čp.12 všechny tři niky vyplňují malované figury. Jednu představuje poloprostor
dvořana, v dalším je sv.Anna a sv.Jan Křtitel.
Na domě čp.21 malby spojily
tři základní námětové okruhy. K iluzivnímu zasklenému oknu a figuře se přidala
dekorativní výzdoba rostlinná ve spojení s heraldickým námětem, jinde zatím
nenalezeným.
V Pardubicích se nachází atik, ve kterých jsou zbytky výklenků - nik, více než 700 metrů.
Výstavba Pardubic, probíhající intenzívně po požáru roku 1507, svým způsobem vrcholila v roce 1515. Většina městských domů dostala podobu, která důsledně a zřejmě dosud nevídaným způsobem reprezentovala jednoho z předních feudálů v zemi. Stavební činnost v Pardubicích neustala ani za Vojtěcha z Pernštejna, přestože se hodně věnoval zejména výstavbě Nového Města nad Metují a dalších svých sídel. V Pardubicích ve městě došlo zřejmě v této době k úpravám a dostavbě některých měšťanských domů.
Ve skvělé pozdně-gotické podobě existovalo město Pardubice jen do 29.března 1538, kdy se stalo obětí nového hrozného požáru. "...město Pardubice vyhořelo všecko, toliko sedm domů zůstalo..." zapsal později městský písař. Pozdně-gotické Pardubice Viléma Z Pernštejna vzaly větším dílem za své. Shořely střechy a dřevěné konstrukce stropů, vybavení, dřevěné přístavky atd., leckde bylo poškozeno i zdivo a klenby. Mnoho rodin přišlo o všechen nebo o značnou část majetku. Shořela Zelená brána a řada ostatních veřejných budov.
Rozhodující podíl na obnově Pardubic je třeba přisoudit Janovi z Pernštejna zvanému Bohatý. Městu poskytl určité hospodářské úlevy. Především se ale staral o stavební obnovu města. Podobně jako jeho otec využil živelné pohromy, aby radikálně změnil tvář Pardubic podle svých představ a koncepcí architektů, které si muž jeho postavení vybral. Jan půjčil pardubickým měšťanům na obnovu města 1000 kop grošů míšeňských v hotovosti a zdarma poskytl většinu stavebního materiálu : vápno, kámen, cihly, prkna, hřebíky i terakotová ostění oken a portály dveří. Za labským mostem nechal zřídit novou cihelnu. Potom také rozhodl o způsobu přestavby města. Vůdčí postavení mezi staviteli připadlo mistru Jiříkovi Olomouckému. Z Jiříkových současníků poznáváme kameníky mistra Hronka a Nykle, zedníky mistra Petra, Pavla a Řehoře Kelbla.
Zásadní změna nové podoby Pardubic spočívala v tom, že měšťanské domy dostaly druhé obytné patro a teprve nad ním se zvedal renesanční atikový štít. Druhá patra se stavěla za někdejšími pozdně-gotickými štíty. Nová okna a dveřní otvory se osazovaly terakotovými ostěními a portály. Zároveň se prosadilo výškové sjednocení říms domů, nad nimiž se všude stavěly atikové štíty. Přitom se respektovala původní zástavba na různě širokých parcelách, aniž se díky uplatnění daného typu štítů a typizovaných terakot jakkoliv narušil výtvarně sjednocující charakter a řád celé výstavby města. Tento princip navazoval v Pardubicích na tradici z doby obnovy města po požáru roku 1507, ale i na zkušenosti Pernštejnů s výstavbou Nového Města nad Metují.
Originálnost řešení mistra Jiříka Olomouckého spočívala v použití daného typu obloučkových štítů a terakotových ostění i portálů a to v takovém rozsahu, jaký neznala ani země jejího zrodu - Itálie. V Pardubicích byla respektována jak jistá individualita jednotlivých domů, tak zároveň celkové jednotné vyznění architektury.
Pokud jde o uplatnění terakoty, je pozoruhodné její masové užití. Terakota ostře do červena vypalovaná nahradila drahou kamenickou práci a v bílé fasádě působila efektně. Terakotová ostění se skládala z osmi až deseti článků, složitější typy portálů se kombinovaly až z 26 prvků. Pro každý díl se musela vytvořit zvláštní forma. Uvedený způsob výroby kladl vysoké nároky na kvalitu a přesné provedení, ale ve svém konečném výsledku měl řadu výhod - snadnější manipulaci při osazování okenních a dveřních otvorů, vedl k podstatnému zrychlení stavební činnosti a zejména ke snížení nákladů. Tento princip byl značně progresivní a představoval nejstarší příklad prefabrikace a typizace stavebních dílů na takové úrovni u nás. Pro ostění se vytvořil jeden základní typ, jehož produkce dosáhla na svou dobu nebývalého počtu několika stovek kusů.
U portálů se setkáváme poměrně vzácně s jednoduchým typem s kandelábrovým motivem v soklu. Převažoval ale honosný typ s bohatou výzdobou a trojúhelníkovým nástavcem, na němž byl ztvárněn pernštejnský erb.
Zda autorem návrhu či modelu byl sám mistr Jiřík Olomoucký nebo spíše někdo z dosud neznámých v Pardubicích působících umělců, nelze rozhodnout. Vedle terakoty vznikala tehdy v Pardubicích stejnou technikou i další díla. Novou tvář daly městu tehdy typické atikové obloučkové štíty. Vyznačovaly se značnou variabilitou základního obloučkového typu. Na hlavní římsu objektů dosedaly pilastry, protknuté dalšími římsami a ukončené obloučky nebo půlobloučky. V jejich kompozici převažovala horizontální linie, která potlačovala výškově různě členěné pilastry, stejně jako spojovací obloučková atika mezi jednotlivými domy, zakrývající pohled do úžlabí střech. Vytvářel se tak dojem nepřerušované architektonicky sjednocené stěny, v obryse malebně vykrajované.
Použity byly dva typy štítů :
Nová renesanční malířská výzdoba pardubických domů se dochovala jen v malých zlomcích. Kolem původních pozdně-gotických ostění vznikala iluzivní malovaná architektura, čerpající z renesance - pilastry, polosloupy s rozšířením ve spodní části, profilované římsy, nástavce s ornamentem a tradičním listovcem, perlovcem a rostlinnou rozvilinou.
Domy stavěné v Pardubicích měnily svůj charakter i z hlediska vnitřního uspořádání. Ve velkých domech jsou velké renesanční síně v přízemí a patrech, z nichž se nastupovalo do obytných místností (čp.47, 77). Vyskytla se zde dokonce hřebínková klenba ve všech podlažích (čp.47). Na změnu životního stylu ukazují bohaté terakotové portály, objevující se v interiérech síní v přízemí i v patrech (čp.3, 68). Vedle nich se také uplatnily kamenné portály s typickou zalamovanou profilací bez přetínání. Nejčastěji užívaný typ terakotového portálu s pernštejnským erbem přinášel do měšťanského prostředí prvek reprezentace a atmosféru zámeckého světa. Pozoruhodná renesanční přestavba města, provedená ve velmi krátké době zhruba 5 let, udivovala současníky a dala vzniknout rčení, které v polovině 17.století ještě zachytil Pavel Stránský : "...takže příslovím říkáme: Skví se jako Pardubice...".
Město dostalo tehdy svůj víceméně konečný půdorys a dosáhlo počtu asi 120 domů, včetně nynějšího Bělobranského náměstí. Dovedení stavby ke svému cíli se však neobešlo bez vnitřních konfliktů. Působila tu snaha měšťanů co nejdříve a nejlevněji bydlet, což při jejich různých představách a finančních možnostech naráželo na záměr architekta i Jana z Pernštejna vybudovat město vskutku reprezentativní. Toho bylo možno dosáhnout jedině za předpokladu podřízení se vůli stavitele. Jan nelibě nesl individuální zásahy jednotlivců, narušující jeho jednotnou koncepci, kázal : co lze - to napravit a ponechat jen to, co již měnit není možné a pověřil svého stavitele mistra Jiříka z Olomouce řízením nové výstavby, pro každého měšťana závazné.
Použitá literatura :