V tom je smysl obrovského zápasu obou mocí, který se vyvinul z hnutí pro reformu církve, jehož zdrojem bylo nejprve čistě řeholní, klášterní uvědomění. Toto hnutí naléhalo na to, aby byl nově určen poměr státu a církve a aby oběma mocnostem bylo dáno místo, které jim náleží.
Nejvýznamnější reformní hnutí ve středověku vzešlo z kláštera Cluny v Burgundsku. Klášter byl založen vévodou Vilémem Akvitánským kolem roku 908 až 910. Vévoda novému klášteru zajistil svobodu ve vlastních záležitostech uvnitř i navenek. Klášteru byla zaručena svobodná volba opatů a vynětí (exempce) z pravomoci (jurisdikce) diecézního biskupa. Duch kláštera se vyznačoval přísnou benediktýnskou řeholí, tvrdou askezí, na 1.místě byla povinnost opatovi a zvláštní péče o liturgickou bohoslužbu.
Cluny vděčilo za svůj skvělý vzestup v 10. až 12. století své vnitřní pevnosti a dynamice. Clunyjští řeholníci si při přísně reformním duchu zachovali jistou otevřenost k světu, pěstovali vědy, zajímali se o politický vývoj a udržovali kontakty s králi a císaři.
Reforma se začala šířit již za druhého opata Oda. Vrcholu dosáhlo hnutí v 11.století. Ve 12.století patřilo ke clunyjskému klášternímu svazu asi 3000 klášterních komunit, šířil se ve Francii, Burgundsku, Itálii, Španělsku a ojediněle i v Německu.
Do Německa se šířil hlavně vliv kláštera Gorze v Lotrinsku, založeného roku 993 Janem z Vendiere, kde se kolem něho sdružilo přes 150 klášterů. Středisky reformních hnutí byly také Brogne, Siegburg a Einsiedeln. Německé kláštery se držely více aristokratického směru a v pozdějším boji mezi císařem a papežem stály většinou na straně císařské.
- liší se církevně politickým zaměřením (viz pojem libertas ecclesiae). Cílem bylo rovněž nejprve osvobození církve od zásahů světské moci. Hnutí bojovalo proti laické investituře a finančnímu vykořisťování (simonie). Požadovalo obnovení práva svobodné církevní volby, přiznání pozitivních práv církvi k provádění jejího úkolu. Úkolem hnutí bylo zformulovat obecně platné právní normy a usilovat o jejich prosazení. Tak došlo ke sporu s politickou mocí.
Papež Lev IX.(v úřadě 1049-1054) navrátil papežství jeho univerzální platnost. Papež Mikuláš II. roku 1054 vydal Dekret o papežské volbě, kterou tímto zbavil vlivu laiků. Přiznával ještě jisté právo císaři Jindřichovi IV., ovšem toto právo nebylo přesně stanoveno, proto mohlo dojít v pozdější době k rozporům.
Jindřich IV.(1056-1106) vs. Řehoř VII.(1073-1085). Řehoř tvrdil, že papež je na základě své
duchovní moci postaven i nad králem a císařem, může je dokonce sesazovat, jeví-li se to nutným
z náboženskomravních důvodů.
1072 při biskupské volbě v Miláně uplatnil Jindřich své dispoziční právo.
1075 Řehoř zostřil zákaz laické investitury, upřel králi jakékoliv právo
1076 na synodě ve Wormsu byl Řehoř prohlášen za sesazeného, odpověděl exkomunikací
Jindřicha, ten byl nucen se podrobit a vykonat 1076/77 kajícnou cestu do Canossy. Tímto krokem
přešlo vedení Západu z císaře na papeže.
1077 zvolen protikrálem Rudolf Švábský, v roce 1080 se Jindřich ocitl podruhé v klatbě, řešil
tento krok postavením protipapeže Klementa III.(1084-1100). Řehoř v ohrožení uprchl k Normanům
do jižní Itálie, kde zanedlouho zemřel. Zápas pokračuje dál, zbývá pouze možnost kompromisu -
Wormský konkordát roku 1122, kterým se stanovila dvojí investitura :
král - předání světských statků a práv (symbolem podání žezla)
církev - duchovní investitura (symbolem podání prstene a berly).
Teprve po předchozí kanonické volbě a duchovní investituře uděloval král světskou investituru,
a to v Německu ještě před svěcením na biskupa, v Itálii a Burgundsku až po něm.
Výsledky: velké posílení primátu papeže v církvi. Svůj vliv prosazovali reformními synodami, vybudovali soustavu vyslanců - legátů, kteří pečovali o provádění reforem a zároveň reprezentovali papežskou autoritu. V případě sporných voleb biskupů si papež činil nárok na obsazovací právo podle zásady devoluce.
Na Východě probíhal vývoj různými směry. Protiklady byly povahy liturgické, církevně politické a dogmatické. Napětí zvýšilo Západní císařství, spor o úctu obrazů, územní nároky Byzantinců v Itálii (Ravenna) i rozšíření franckého panství v Itálii.
Papež Lev IX. (1049-1054) politicky zasáhl do J Itálie, kterou Normani začali odnímat Byzantincům, patriarcha konstantský Kerularios se však obával zasahování papeže ve své oblasti, proto uzavíral latinské kostely a kláštery, zavrhoval celibát a mnoho jiného. Lev vyslal do Konstancie své legáty s úkolem vést jednání o spojenectví a zastavení patriarchových útoků. Jednání byla ovšem neúspěšná, na jejich základě byla vydána 16.7.1054 pro patriarchu exkomunikační bula. (je otázkou, zda kardinál Humbert měl zplnomocnění k tak závažnému kroku, neboť papež Lev IX. zemřel již 19.dubna a jeho nástupce Viktor II. byl zvolen až 13.4.1055).
Náboženské hnutí, které mělo počátek v Cluny, zachvátilo brzy celou Z Evropu. Velký počet horlivých mužů a žen se obracel k mnišství. Další žili jako poustevníci v odlehlých krajinách buď osamoceně nebo v celých osadách. Jiní putovali krajem jako kajícníci a kazatelé. Jejich životním ideálem byl apoštolský život v chudobě a dobrovolném odříkání.
a) v Itálii : sv.Romuald (951-1027) působil zejména v okolí Ravenny, ovlivnil Otu III., Vojtěcha, Bruna z Querfurtu, Petra Damianiho.
b) sv.Bruno Kolínský (1030-1101) zakladatel řádu kartuziánů, se 7 druhy založil první kartouzu v Grande Chartreuse u Grenoblu. Kartuziáni žili v ustavičném mlčení a ve vnitřní usebranosti.
c) ve vlastních řadách clunyjských řeholníků se objevila reforma. Opat Robert z Molesme (-1111) založil roku 1098 přísný benediktinský reformovaný klášter v Citeaux - klášter cisterciácký. Ve stanovách kláštera se zdůrazňuje apoštolská chudoba, samota k modlitbě a pravidelná tuhá tělesná práce. Nové reformě dopomohl k uplatnění mladý burgundský šlechtic Bernard z Clairvaux, který se do konce života přičinil o vznik 68 klášterů. Kolem roku 1200 měl řád 530 klášterů, roku 1500 už 700 mužských a 900 ženských. Zdůrazňování tělesné práce a obdělávání půdy a činnost v zemědělství dalo řádu velký civilizační význam, zvláště při pronikání na Východ. Bernard dále napsal řádová pravidla templářů, působením jeho kázání se uskutečnila křížová výprava v roce 1147.
Reforma zasáhla i světský klérus. Římská synoda roku 1059 za předsednictví Řehoře VII.
vyžadovala od všech dómských a kolegiátních duchovních, aby se vzdali soukromého majetku a
zachovávali pevná pravidla. Kanovníci ochotní k reformě - řeholní (regulovaní) kanovníci vs.
sekulární (světští) kanovníci.
Jak hnutí působilo : dá se prokázat asi 4500 společenství řeholních kanovníků.
Jejich středisky byli např. lateránští kanovníci, augustiniánští kanovníci ve Velkém sv.Bernardu,
kongregace sv.Viktora v Paříži, kanovníci Svatého hrobu v Jeruzalémě, křížovníci ...
Nejvýznamnější kanovnické společenství byl premonstránský řád, který založil dolnorýnský kanovník Norbert z Xanten (1082-1134). Tento mladý šlechtic putoval několik let po Francii jako potulný kazatel, roku 1120 založil u Laonu klášter Prémontré - měl být společenstvím kanovníků podle řehole sv.Augustina. Jako zvláštní úkoly mu vytyčil posvěcování kléru, duchovní správu a kázání lidu, předpokladem k tomu mělo být důkladné studium. Roku 1156 měl nový řád přes 100 komunit.
Reforma zasáhla také laiky v církvi. Náboženský vzestup se projevil jednak křižáckým hnutím, jednak hnutím chudoby.
Z bezprostředních zážitků křižáckých výprav ve Svaté zemi vznikly 3 velké rytířské řády. Kromě obvyklých řeholních slibů chudoby, čistoty a poslušnosti přijali závazek sloužit vyčerpaným a nemocným poutníkům a chránit posvátná místa proti nevěřícím.
a) řád johanitů - vznikl roku 1099 jako bratrstvo u špitálu sv.Jana v Jeruzalémě, 1120 se stal řádem, 1291 přesídlil na Kypr, 1309 na Rhodos, 1530 na Maltu - odtud "maltézský řád"
b) řád templářů - založen 1118 u chrámu (templu) Šalomounova, 1291 přesídlil na Kypr, roku 1312 zrušen na koncilu ve Vienně Klementem V.
c) německý řád - založen 1189 brémskými a lubeckými měšťany jako špitální bratrstvo, 1198 změněn na řád, v roce 1309 se přesunul do pruského Marienburgu. Jeho úkolem se stalo šíření křesťanství v oblasti Baltského moře a založení řádového státu.
Biblicismus a následování Krista - již řeholní reformy požadovaly návrat k apoštolské chudobě prvotní církve. Laikové si chtějí sami vytvářet úsudky o náboženských otázkách, které nacházejí v bibli.
Tanchelm - postavil se proti jakémukoli majetku kleriků, káral světský život duchovenstva, ale skončil tím, že spiritualisticky potíral hierarchii a církev. Roku 1115 jej lid ubil.
Arnold z Brescie požadoval chudou církev bet majetku a silně kritizoval papežství. Po jeho smrti přešli jeho stoupenci k valdenským a katarům.
Valdenští odvozovali svůj původ od lyonského kupce Petra Valdese, který objevil při četbě evangelia ideál chudoby. Proto rozdal svůj majetek a oddal se přísné chudobě a hlásání pokání. Roku 1184 mu papež Lucius III. zakázal jakoukoliv kazatelskou činnost a káral hnutí, které se mezitím zradikalizovalo, za hlásání víry. Hnutí bylo zatlačeno do podzemí, po smrti Valdese přešly zbytky hnutí a název na italské protestanty.
Kolem roku 1170 se objevily v Belgii a Nizozemí Bekyně - zabývaly se ručními pracemi,
péčí o nemocné, žily společně bez řádových slibů v tzv.domech bekyň.
V okolí Milána se sdružovali soukeníci v podobná náboženská společenstva humiliátů.
Tvořili výrobní družstva, jež zahrnovala veškeré soukromé vlastnictví. Roku 1201 papež Inocenc III.
hnutí církevně podchytil, poté se část hnutí spojila v řeholní komunity podle Augustinovy řehole.
V roce 1216 bylo v diecézi 150 takových klášterů.
Kataři se organizovali po způsobu katolické církve, měli svou hierarchii a biskupství.
Proti bohaté katolické církvi stavěli svou chudou církev, zamítající jakékoli vlastnictví.
Dokonalí křesťané se podl nich musí naprosto zdržovat manželství, pohlavního styku a požívání
masa, ale též jakékoli ruční práce, hmotného vlastnictví a bohatství.
Považovali se za dokonalé křesťany, kteří vedou vzorný asketický život, kdežto katolickou církev
označovali jako satanovu synagógu, císaře nazývali náměstkem satanovým a knížata jeho přisluhovači.
Kataři byli velmi rozšířeni v J Francii, zvláště v okolí města Albi (odtud albigenští).
Napětí mezi nimi a francouzským králem propuklo v albigenskou válku (1209 - 1229), která měla
zpola náboženský, zpola politický ráz. Boje proti katarům se účastnili společně stát i církev.
Již roku 1197 prohlásil aragonský král Petr II. katary oficiálně za nepřátele státu a nařídil je
upalovat. Už 3.lateránský koncil tvrdě zasáhl proti heretikům, měli být trestáni konfiskací majetku
a zbavením osobní svobody. Po zavraždění papežského legáta vyzval Inocenc III. roku 1209 ke
křížové výpravě proti albigenským. Z krvavých válek vyšla vítězně francouzská monarchie, neboť
pod záštitou náboženství se rozhodovalo většinou o politicko-dynastických zájmech.
Tvrdý postup proti kacířům vedl roku 1231 ke zřízení vlastních papežských inkvizitorů, kteří
měli sledovat podezřelé z kacířství. Krom toho platil od roku 1224 zákon proti kacířům v
Lombardii, podle něhož světská vrchnost měla uvěznit kacíře, kterého biskup usvědčil, případně
jej popravit. Zdráhala-li se světská moc vykonat rozsudek, propadala sama obžalobě pro
podezření z kacířství. Innocenc IV. roku 1253 zplnomocnil inkvizitory, aby podle potřeby
vynucovali přiznání na mučidlech. Vrcholu bylo dosaženo, když se tohoto nařízení použilo ve
službě výslovné zaslepenosti, nesmyslné víry v čarodějnictví. Teprve osvícenství v 18.století
odstranilo tyto procesy.
Když jednotu církve nezachránilo moc a násilí, objevili se 2 muži, kteří ukázali cestu jinou. Oba propagovali ideál chudoby, přitom však nezavrhovali bohatství druhých a vůbec neoznačovali majetek sám o sobě za zlo. Oba byli zakladately 2 řádů, které označujeme jako řády žebravé.
František z Assisi (1181 - 1226) si roku 1210 vyžádal od Innocence III. oprávnění kázat, poté procházel Itálií, J Francií a Španělskem, snažil se obrátit katary a maury láskou, pokorou a radostí. On a jeho druhové se nazývali fratres minores (menší bratři). Roku 1221 dal svému řádu řeholi, kterou 1223 přepracoval. Těsně s františkány byl spojen řád sv.Kláry, od roku 1221 k tomu ještě přistoupil tzv. třetí řád(terciáři).
Dominik a dominikáni - Dominik se rozhodl věnovat obrácení katarů jako putovní kazatel. Od Františka přejal pravidla přísné chudoby, navíc požadoval dobré teologické vzdělání. Honorius III. potvrdil nový řád v roce 1216, řád přijal augustiniánskou řeholi.
Ideál bezpodmínečné chudoby přijaly ještě 2 další řády : augistiniáni eremité (r.1256) a karmelitáni (r.1247).
...za Innocence III. (1198-1216) papežství kulminovalo, hlavou západního křesťanstva nebyl
již císař, ale jednoznačně papež. V Německu vypukly boje o nástupnictví, které měly za následek
zhroucení impéria, po roce 1198 papež zasáhl do volby ve sporu o německý trůn. Vedle toho
systematicky budoval papežské vrchní lenní panství. Vrcholem jeho pontifikátu byl 4.lateránský
koncil. Innocenc však krátce po skončení koncilu zemřel a jeho nástupci nedokázali udržet
postavení, které pro papežství vybojoval. Ještě Bonifác VIII.(1294-1303) se snažil získat nárok
na papežské vedoucí postavení uplatňováním své duchovně-politické převahy proti francouzskému
králi Filipovi Sličnému. Roku 1302 dal Filipa do klatby, ale Filip se odvolal ke koncilu a
v září 1303 dal papeže zajmout. Tento čin dostatečně ukázal naprostou bezmocnost a politickou
bezvýznamnost papežství.
Od této chvíle roste francouzský vliv na papežství. Kliment V.(1305-1314) už zůstal ve Francii,
zřídil si rezidenci v Avignonu a tam zůstali i jeho nástupci. Opuštění Říma a přeložení
papežského sídla do Avignonu byly příznačné pro všeobecný přesun těžiště. Avignon byl úplně
v mocenské oblasti francouzského královstvá. Co papežové v tuhých bojích v 12. a 13.století
úspěšně uhájili proti sicilské politice Štaufů - volnost proti politické převaze císaře, toho se
nyní francouzští papežové dobrovolně vzdali ve prospěch francouzské koruny. Často se stávali pouhými
nástroji v rukou francouzských vládců. Celkem způsobil avignonský exil papežství nesmírné škody.
Otřásl důvěrou, kterou mělo v době Innocence III., a přivodil těžkou krizi, do níž vyústil. Jeho
bezprostředními následky bylo západní schizma (1378-1417) a období konciliarismu
(konciliarismus = staví všeobecný koncil nad papeže).
Schizma vzniklo po smrti Řehoře XI.(1370-78), který se rok před smrtí vrátil do Říma. Volba nového papeže se tak po více než 70 letech měla znovu konat v Římě. Ačkoli z 16 kardinálů bylo 11 Francouzů, pod nátlakem římského lidu byl zvolen papežem italský arcibiskup z Bari, přijal jméno Urban VI. Potom kardinálové uprchli z Říma do bezpečí. O 3 měsíce později však opustilo 12 kardinálů dvůr Urbana VI., prohlásili volbu za vynucenou a neplatnou a zvolili v září 1378 ve Fondi nového papeže - Francouze, který přijal jméno Klement VII. a usadil se v Avignonu. Otázka legitimity obou papežů je dodnes nejasná. Oba si zřídili své kurie a po smrti měli své nástupce. Celé křesťanstvo se rozštěpilo na 2 potírající se poslušnosti, protože každý papež dával protivníkovy stoupence do klatby, octlo se fakticky v klatbě celé křesťanstvo. Roztržka procházela všemi zeměmi, budila boje a různice, oba papežové totiž dosazovali své kandidáty, a tak byly hodnosti a beneficia obsazeny dvojmo.
Pařížská univerzita roku 1394 navrhla 3 cesty k překonání rozkolu :
1. dobrovolné odstoupení
2. podřízení papežů rozhodčímu výroku
3. rozhodnutí všeobecného koncilu - tato cesta se nakonec prosadila, i když s obtížemi.
Už od raného středověku se totiž uplatňovala zásada, že papež nemůže být od nikoho souzen a je
odpovědný jedině Bohu, na druhé straně bylo jasné, že i papež jako soukromá osoba může propadnout
bludu, duševní chorobě apod. V tomto případě jsou kardinálové nebo císař povinni svolat a řídit
koncil, který musí papeže-heretika odstranit z trůnu. Tak se stalo i v březnu 1409 na koncilu
v Pise, který sesadil oba papeže a zvolil nového Alexandra V., jeho nástupcem se za rok stal
Jan XXIII. Jelikož se však Řehoř XII. ani Benedikt XIII. nenechali sesadit, byli nyní 3 papežové
a každého z nich bylo možno považovat za legitimního. Jana se však přidržoval i král Zikmund,
s Janovým svolením svolal všeobecný koncil do Kostnice u Bodamského jezera.
Koncil dospěl k přesvědčení, že jednota se dá obnovit, jen když budou donuceni odstoupit všichni 3 papežové. Při všeobecném hlasování má mít každý ze 4 národů jen 1 hlas, jako pátý k nim přistupoval hlas kardinálského kolegia. Papež Jan reagoval útěkem a snahou koncil rozpustit. Na to koncil vydal 6.4.1415 dekret Haec Sancta, podle něj každý křesťan, i papež musí koncil poslouchat v tom, co rozhodne ve věcech víry, překonání schizmatu a všeobecné reformy církve, v hlavě i v údech. Zikmund dal Jana zatknout a 29.5.1415 sesadit. Římský papež Řehoř XII. ohlásil 4.7., že dobrovolně odstupuje a proti Benediktovi byl zahájen proces, který skončil 26.7.1417 jeho sesazením.
Než mohl koncil přistoupit k volbě nového papeže, bylo třeba projednat otázku reformy. Po řadě
sporů a rozepří bylo 9.10.1417 jako kompromis vyhlášeno 5 reformních dekretů.
Z jejich obsahu : koncily se mají konat pravidelně vždy po 10 letech, reforma se ponechala
papeži jako normální úkol řízení církve. Nejdříve proto musí být zvolen papež, než se na tomto
koncilu bude dále projednávat reforma. Volby papeže se zúčastnilo 56 voličů, konala se 8.11.1417
v kostnické tržnici. Jedenáctého listopadu byl zvolen papežem kardinál Odo Colonna, přijal jméno
Martin V. Po volbě přešlo řízení koncilu na nového papeže, který ihned převzal vedení všech
záležitostí, také reformy. V dubnu 1418 papež koncil ukončil.
Konciliaristické ideje působily však i po koncilu silně dále. Na 17.všeobecném koncilu v Basileji 1431 došlo k napětí mezi papežem a účastníky koncilu. Když Evžen IV. přeložil roku 1437 koncil do Ferrary, zůstala na protest proti tomu radikálně konciliaristická skupina v Basileji, sesadila Evžena a zvolila Felixe V. Zase vzniklo schizma, mezitím si však Evžen upevnil postavení, roku 1449 se Felix vzdal a odstoupil. Tím skončil radikální konciliarismus v církvi.